Po 1.květnu 2010 – Horší než zlý sen

Jsou věci, které si člověk dokáže snadno představit.

Jsou věci, o kterých si člověk myslí, že si je lze představit.

A pak jsou věci, které si člověk prostě nedokáže představit. Přesně do takové situace jsme se dostali i my. Prvního května 2010 po 35-ti minutovém oživování našeho syna jsme si mysleli, že jsme na absolutním dně. Později jsme zjistili, že dno je mnohem hlouběji, než si vůbec lze představit.

V této jedné a kruté chvíli se naprosto naruby obrátil celý náš život. Všechny jistoty a perspektivy vzaly za své – a nové se neobjevily. Vlastně ano: jedinou jistotou se stala absolutní nejistota.

Jakékoliv plány vzaly za své. Život celé rodiny se obrátil „naruby“: není to úplně nejvýstižnější, protože náš život od té chvíle připomíná poblázněnou střelku kompasu. Nevíme, co bude za hodinu. Dokonce ani netušíme, co by mohlo za hodinu být a kterým směrem se vydáme. Každý telefonát, každá nová informace, každý nový den nás nutí začít vše „budovat“, zjišťovat a dělat úplně znovu, úplně jinak.

Není žádný pevný bod, kterého bychom se mohli chytit. Řítíme se temnou nocí po nejdivočejší horské dráze, kdy netušíme, co bude v příští sekundě – a ze které nemůžeme vystoupit. A – byť si to pořád ještě nepřipouštíme – ze které už nikdy nevystoupíme, protože nemá žádnou cílovou stanici.