(Průběžně.)

Jedním z mála milých překvapení, které nás v roce 2010 potkalo, byl přístup úřadů a úředníků. Opravdu hluboce smekáme přede všemi, kdo nám rychle a maximálně vstřícně pomohli!

Je pravdou, že jsme se setkali s mnoha absurditami, ale ty jsou plodem systému, nikoliv libovůle jednotlivých osob. Takže jsme ve formulářích (evidentně jde o univerzální tiskopisy absolutně na cokoliv, jejichž přínos je v konkrétních případech minimálně diskutabilní) museli trpělivě odpovídat na dotazy (doslova!) „kolik máme na zdi pověšených perských koberců“ nebo zdali disponujeme nějakým nadstandardním vybavením bytu (jako je myčka, video a přijímač ze satelitů).

Pro lepší představu: pro úřední účely jsme museli vyplnit přesně 386 listů papíru. Slovy: tři sta osmdesát šest.

Zároveň zatím nevnímajícímu a nepohyblivému Matěji NEBYLA přiznána plná invalidita. Chybí mu jeden jediný bod ... Absurdní je, že jej nemůže získat, protože některé parametry se u dětí nehodnotí – zároveň je ale o invaliditě rozhodováno na základě stejných tabulek jako v případě dospělých. Úřední šiml v nejčistší podobě nebo záměr našich zákonodárců, kteří střeží rozpočet na sociální oblast?

Znovu ale opakujeme: všude jsme se setkali s maximální ochotou a pomocí. Například městská část byla nesmírně vstřícná při řešení výtahu, bez kterého nemůžeme fungovat. Ještě jednou moc děkujeme!